Dávání, braní, bilancování

Pomalu ale jistě začínám být alergická na ty otřepané silvestrovské fráze, kdy se všichni pouští do "bilancování, ohlížení, dívání se dopředu" a podobně. Po přečtení mailu od mojí šéfové, která se (možná snad i pod vlivem omamných látek) rozvášnila o tom, jak tu její firmičku podporujeme a ona je ráda, že děláme společně něco pro společnost  a o tom, jak má ráda Vánoce, Silvestra a Nový rok  a svého manžela a děti a dům a zahrádku a... Chudák to myslela upřímně, ale možná místo stránky citových výjevů to mohla omezit na pár řádků a prosté "děkuji".
Já bych to asi taky normálně nedělala, ale myslím, že rok 2012 byl jistým způsobem výjimečným, ať už co se týče událostí, které se staly, nebo prostě jen mým posunem v myšlení a životě. Pokud začnu ještě na sklonku roku 2011, pak to bylo odchod našeho prezidenta V.H. S novým rokem se nepojí nic jiného než cesta přes půl zeměkoule do Kanady. Celý semestr strávený ve Victorii beru jako nezapomenutelný zážitek, který jsem si snad ani nezasloužila. Ty čtyři měsíce, které jsem tam prožila ( a užila si je) tvoří vrchol v mých úspěších, kterých se mi kdy podařilo dosáhnout. Poznat lidi doslova ze všech koutů světa, ochutnat kanadskou pohostinnost, zamilovat se do této země, provincie, města... a pak i povinnost se rozloučit s tím vším, co mi bylo na víc než čtvrt roku domovem.
Po druhé jsem také absolvovala léto v drahé Cambridge, kde, ač se vše tvářilo stejné jako loni, bylo všechno jinak. Rodinná pohoda střídala rodinné problémy, tak jako slunečné počasí střídalo deštivé. Opět jsem tu poznala spoustu lidí - někteří přijeli, pobyli, odjeli; s jinými jsem si vybudovala cenná přátelství.
Rok 2012 si pro mě přichystal i jednu velmi bolavou ztrátu, vzal mi člověka, který pro mě byl velkou oporou, inspirací, pomocí... Občas jsou mezi námi lidé, kteří vám do života určitým způsobem přispějí, obohatí váš život, ať už svými činy, myšlenkami nebo prostě jen tím, že jsou tady. Pro takové osoby navždy zůstává v srdci místečko vzpomínek, které nás často zabolí, na tu osobu nikdy nezapomeneme a v myšlenkách se k ní budeme navždy vracet.

Posmutnělé období se táhne od podzimu. Mozek svádí boj se srdcem, které se nemůže rozhodnout, kam dá.   Je spousta cest, na které se vydat, a žádná není správná ani špatná; je pouze na mě, které dám přednost a za kterou budu bojovat. Modlím se za vytrvání a pomoc. Se zrajícím rokem se horší i mé psychické rozpoložení. Přibývá probrečených nocí "nad rozlitým mlékem". Poslední dva týdny roku daly slzním kanálkům zabrat a já ani nevím proč. Špatné myšlenky se valí bez pozvání. Je to přemítání dosavadního života, toho, co jsem zvládla a nezvládla, nejisté budoucnosti, vzpomínání, litování... Ráda bych smutnou notu vyměnila za veselejší nápěv, ale mollová tónina asi ještě na dlouho bude okupovat moje hlasivky...

Ironicky mé vnitřní rozpoložení není samo, které se hroutí. Česká společnost se pomalu blíží na dno, i když jiní tvrdí opak. Nejsme na sebe hrdí, nemáme se rádi, závidíme, kritizujeme, nadáváme, ubližujeme si. Utíkáme z naší krajiny, aniž bychom ji pomohli bránit. Trávíme si alkohol, volíme komunisty,socialisty, z volby hlavy státu máme grotesku. Řešení nehledáme, i když by se stačilo podívat po okolních státech, kde se tohle neděje a vzít si příklad. Chybami se sice člověk učí, ale zejména tak, že se je snaží napravovat. My jsme na to ještě bohužel nedošli.

Do roku 2013 si přejeme štěstí a úspěchy, já přeji nám všem pevnou vůli ke všemu, co děláme, víru v to, že "jaký si to uděláš, takový to máš" a abychom nezapomněli, že vše, "co je důležité, je očím neviditelné".

Veronika se rozhodla...

...  při vzpomínce na skvělou knížku od P. Coelha mě napadá dodatek "zemřít", ale to by asi nebyl zrovna nejlepší začátek příspěvku. Možná by bylo vhodnější napsat něco jako "bojovat", "nezbláznit se", "milovat svůj život" a tak.. napadá mě toho docela dost.
Jsou chvíle, kdy mám potřebu psát. V hlavě mi najednou jakoby probíhaly miliony myšlenek a různých formulací, je to jako antické filozofování nad vším možným. Stárnu. Ale vážně. V létě jsem se zděsila, když jsem si našla pod očima drobný vrásky a všichni mě pak přesvědčovali, že to máme úplně všichni. Nemáme. Je to jako pomsta za to, že se ráda směju! Občas se přistihnu, jak se sotva vleču zhrbená, kolena a záda mě bolí. Rozhodně nejsem hypochondr, všechno většinou přecházím a proto nikdy nikam nejdu, což je asi taky špatně. Ale hlavě cítím, jak stárnu na duši. Jakoby se životní energie už pomale odplavovala dál. Je taky možný, že o všem zbytečně moc přemýšlím a vrtám se v tom a jen si to dělám horší.. no ale to bych nebyla já.
Uvědomuju si, že poslouchám samý depresivní interprety: Hegerová, Piaf, Cohen, Zuzana Navarová... Jejich hluboké texty písniček a skladby laděné do mol jsou vůbec nejlepší na takové ty depčící večery, když něco tvořím do školy. Je to asi náhrada za to, že bych měla páteční a sobotní večery trávit někde venku, mezi lidma. Ráda bych, ale zjišťuju, jak jsem se změnila. Po tom, co jsem poznala, jak to chodí v UK a Canadě, se mi do těch zahulených, přeplněných, s debilní hudbou klubů a hospod prostě nechce (ano, mám svou vlastní pýchu a laťka je nastavena zase trochu výš). Taky se mi nechce se koukat na ty "šťastný" párečky, co si myslí, že budou spolu navěky spokojeně žít někde v 3+ 1 a každý prázdniny si vyjedou někam k móři... Nastavuju si svoje priority trochu jinak. Nechci skončit jako společenský průměr podle tabulek a statistik. Chci si postavit hlavu a dělat si život po svým, i když to nebude dvakrát podle standartů. Pořád čekám na moment, kdy si všechno v hlavě srovnám a rozhodnu se, co budu v budoucnosti dělat. V tomhle ohledu nejsem dobrej plánovač - mám sice vize a cíle, ale naplánovat si ty jednotlivý krůčky je už horší.. Je tu totiž zadržující síla rodiny, která se pro mě sice snaží dělat první poslední, ale stále si nějak neuvědomují, že mi tím spíš jen škodí. Připadám si jako na neviditelných řetězech.

Nevím, jestli to zařadit do nějaký super spešl lenosti, ale ráno se denně musím přemlouvat, abych vstala. Nechce se mi do toho světa tam venku. A nemusí to být ani do práce. Dřív jsem si stanovovala takové ty těšící body na měsíc nebo na týden, teď si musím každé ráno říct, na co se těším dneska.. co mě čeká, jak by to mohlo být fajn. Většinou se sama sebe snažím oklamat. Představuju si, jak si pěkně nachystám snídani, jakej rituál si udělám z pití kávy, jak si pak pustím nějakou pěknou písničku, když se budu líčit, a tak. Ono to asi zní dost šíleně, ale je to tak.. Jenom si moc neumím představit co bude, až sama sebe neoklamu...

Poslední věc, se kterou bych se ráda podělila, je film Láska (l´Amour), na který jsem si nedávno zašla do Artu. Všichni mi dali košem a já jsem ten film chtěla tak moc vidět, že jsem si vyrazila sama. Rozhodně nelituju, dokonce jsem moc ráda, že jsem tam byla sama. Měla jsem příležitost si perfektně poplakat a popřemýšlet. Děj filmu je neskutečně prostý - starý manželský pár, učitelé hudby, v jejich každodenním životě, který naruší manželčina nemoc. Od začátku je nám jasný, že na konci umře a bude to fakt doják. Nicméně s jakou přesností a surovostí je vám film naservírován, nepočítá nikdo. Moc se v něm nemluví, o to víc může působit až do morku kostí. Podle mě si v něm každý člověk najde něco jiného a taky s ním různě bude pracovat. Bylo mi moc smutno při vzpomínce na pár osob, které jsem měla moc ráda, a ztratila...

"If one day we had to say goodbye

And our love should fade away and die

In my heart, you will remain, dear

And I'll sing a hymn to love

Those who love will live eternally

In the blue, where all is harmony

With my voice raised high to Heaven

Just for you, I'll sing a hymn to love

He unites all those who loved before..."

(Edith Piaf - Hymn to Love)

Too Lazy...

          Poslední dobou zjišťuju, jak jsem hrozně líná. To, že odkládám všechno povinný do školy, je docela nomální stav v rámci prokrastinace, ale že jsem líná dělat i věci normální, zábavné už asi hraničí s něčím. Občas jsem líná si jen najít a pustit na internetu seriál, konečně dokoukat film, co mám půl roku staženej, o čtení knížek  nebo odpovídání na maily ani nemluvě. Snažím se s tím bojovat psaním diářů a poznámek všude možně, abych se aspoň nějak klamala a dokopala se něco dělat. Snažím se si vytvořit atmosféru, že mám všechno suprově zorganizované, ale funguje to tak 50:50... Asi jsem si za ta léta vytvořila nějakou bariéru proti sebeklamání. Každopádně jsem došla na to, že když prostě nechci něco dělat, nedonutí mě k tomu nic. Pochopila jsem, že sama nějak poznám, kdy jsem ready začít něco dělat - zřejmě to souvisí s psychikou, kdy se najednou cítíte vyrovnaní a srovnaní s tím, co musíte udělat. Dávno jsem vzdala nějaké kecy o time-managementu, když to prostě nejde, tak to nejde. Ono všechno souvisí se vším, a tady se jen ukazuje jak veškerá naše činnost a rozhodování závisí na tom našem vnitřním já, který si to očividně řídí podle sebe.

V rámci mých plánů jsem se (asi už po stomilionté) rozhodla zhubnout. Ne nějakou pitomou dietou, ale prostě tím, že začnu jíst v mezích zdravě a omezím některý "špatný" potraviny. Pro začátek jsem si naordinovala jíst víc ryb, čerstvý zeleniny, ovoce, pokud možno úplně vynechat bílé pečivo a nahradit celozrným, jíst v intervalech po cca 3 hodinách, pravidelně a hodně pít a taky pravidelně chodit spát ve stejnou dobu. Poslední požadavek se zdá být asi nejtěžší - jeden den jsem mrtvá v 9, ale musím vydržet a dodělat práci, další pak klidně můžu jít spát v 9, ale jak na potvoru se mi spát nechce a tak vysedávám u internetu do 2 do rána. To se samozřejmě promítne druhý den a tak to jde pořád dokola. Nejprve se budu snažit být v posteli do půlnoci (ano, je půl jedné a stále píšu tady ten příspěvek) a pak se to budu snažit zkracovat až třeba na půl jedenáctou. Budu se snažit tomu i přizpůsobit vstávání. Tento semestr mi to docela vyšlo, protože nemusím vstávat dřív než 8.15 celý týden, ale v rámci určité pravidelnosti se to budu snažit vypilovat, abych byla každý den schopná se normálně probudit v 8 (ano i víkendy!!) a začít tak něco dělat dřív. No a pak je tu fyzická aktivita - v tomhle ohledu jsem taky příšerně líná. Baví mě opravdu jen minimum sportů. Momentálně mám velké chutě si koupit permanentku na hot yogu v Brně. Bohužel to není žádná finanční sranda, tak to musím pořádně promyslet. Nicméně si myslím, že když už se dokopu s tím začít fakt pravidelně, výsledky to mít bude. Zbytečně se nazaobírám nějakým cílem zhubnout X kg za X měsíců - člověk se pak akorát dostane do depresí, začne jíst sladký a je tam, kde byl. Takhle je to cíl volnější, ale za to vychází z mý vlastní vůle a já konečně (!!!) cítím, že je ten správný čas!

It´s raining (men), hallelujah

Je několik věcí, co se od loňského léta změnily. Jednak, jak jsem už psala, si rodina najmula uklízečku - Polku Paulinu, takže já mám vlastně o půlku práce míň za stejný plat. Jenom jsem ten úbytek práce nějak nezaznamenala. Většinou denně pereme, občas si přijdu jak opravdová pradlena, jen to prádlo nemusím bělit na sluníčku na trávě. Uklízím ale po dětech hadry, boty, sem tam zametu kuchyň, a samozřejmě nádobí a zvířata. Taky teď mívám nějak častěji babysitting. Minulý týden byl proto docela katastrofa. Dala jsem se do uklízení Scarlettinýho pokoje, což mi vzalo celý tři dny, tak jsem se těšila, jak si aspoň v sobotu odpočinu. Ale pak jsem se dozvěděla, že rodiče odjíždí na párty už v sobotu po poledni. Což znamenalo, že jsem měla na starost Scarlett až do neděle. Jediným pozitivním  bodem byl festival Big Weekend tady v Cmb, kde se zastavila i olympijská pochodeň a my se Scarlett jsme si ji mohly dokonce podržet a vyfotit se s ní. Pak jsem večer dělala večeři - řízky s bramborama. A konečně večer, když jsem vyhnala Scarlett do postele a těšila se, že si taky pudu lehnout, došla Elly a přivedla bandu kamarádů na houseparty. Do postele jsem se dostala ve 4 ráno a ráno pak pokračoval úklid, než se vrátí rodiče. Mezitím jsem vařila bramboračku a dělala palačinky. Večer abych se nenudila mi přibyl další babysitting u australské rodiny, takže jsem dojela domů kolem půlnoci a v pondělí ráno opět budíček. Naštěstí jsem si udělala tak trochu volno, tak jsem s Gabi měly menší beauty day a nabarvily si vlasy - takže jsem teď něco jako do medova, zrzavo hnědá.. sama nevím. Až bude čas, možná dodám i fotky.

No a pak je tu počasí. Nepamatuju si, že by loni takhle hrozně pršelo. Teď lije každý den, několikrát denně. Střídá se to s několikaminutovými slunečnými intervaly a je docela zima. To počasí je vlastně taky důvod, proč jsem chytla hroznou rýmu a je mi fakt mizerně. Snažím se to léčit, jak se dá, ale zatím to moc neustupuje. Skoro nemluvím a nejradši bych prospala. Mám v sobě hektolitry čaje a několik modafenů, cucám pastilky na bolení v krku, do nosu si sprejuju snad po půl hodině... jestli do pátku nebudu fit, tak už nevím. U večeře mi Beve řekla, že zítra mám zůstat v posteli,tak mě celkem potěšila, že se stará. Jen nevím, jestli dostanu zaplaceno, když si den proležím v posteli... Suma sumárum, na vině je počasí a taky to, že jsem to o víkendu přehnala a tělo na to únavu okamžitě zareagovalo. No hold nemám tu anglickou imunitu vypěstovanou ještě...

Dvakrát stejná řeka

Vždycky mě napadá spousta věcí, o kterých bych chtěla psát, ale jak otevřu tady to bílý okýnko, najednou nevím... Jsem opět v Anglii, Cambridge, stejná země jako loni, stejné město, stejná ulice, stejná rodina. Vstoupila jsem podruhé do té samé řeky. Dlouho jsem se rozmýšlela, jestli zase zasvětím prázdniny úklidu a dělání služky... ale nakonec mě ta cizina přece jen přemluvila (ono to zas tak těžký nebylo stejně).

Dojela jsem před více než dvěma týdny. Bylo super, že jsem to tu už znala, jenom je škoda, že už skoro všichni odjeli, takže mě to navazování kontaktů čekalo znovu. Letos se to tu au-pairkama jen rojí. Loni mi přišlo, že nás tu byla jen malá hrstka, co se scházela. Letos je to rozrostlá komunita lidí odevšad, včetně Austrálie či Kanady. 

Snažím se si shánět i nějaký extra babysittingy a uklízení. Jednou u školy jsem měla velký štěstí, protože jsem potkala Australanku, co nutně hledala někoho na babysitting. Tak jsem se hned nabídla. Rodina je z Austrálie, ale několik let žili v USA. Pak se asi na rok nastěhovali do Cambridge a koncem měsíce se budou stěhovat do Chicaga. Na Británii si nějak nezvykli. Když jsem tam bylo, bylo celkem vtipné pozorovat, jak je u nich doma všechno "americký".. už jenom potraviny, co nakupují, a filtrovaná káva (žádný čaje!) mi tak moc připomněly Ameriku. Všemu pak ještě korunoval papír s písničkou America The Beautiful. No co víc k tomu říct.. 

Ještě než jsem odjela jsem se rozhodla začít hubnout. Jednak proto, že už si připadám fakt jak kulička, a taky proto, protože mám pořád pocit únavy- což, jak jsem se kdesi dočetla, je právě nedostatek pohybu.  Bohužel nějaký velký hubnutí moc úspěchů nemá.  Ono taky s těma jejich pozdníma večeřema, který jsou ještě fakt časově nepravidelný, se nějaký jezení pravidelně po 3 hodinách moc praktikovat nedá. No ale aspoň částečně se snažím si to jezení hlídat. Tak si jdu občas zaběhat a snažím se denně jezdit na kole. Většinou do města, kde pak nakupuju a stojí mě to teda víc, než kdybych zůstala doma, ale aspoň mám lepší pocit, že jsem 30 minut usilovně šlapala na kole (od nás do města je to asi 15 minut, tak 3 až 4 kilometry). Na gym jsem se vykašlala, protože skoro všude chtějí členství, který stojí dost peněz. Ale vytipovala jsem si nějaký bazény, kde by permanentka nemusela být  tak bolestivě drahá, takže to co nejdřív chci koupit. 

Jinak posílám mnoho pozdravů z anglického království! :)

If you want to be free, be free..

... Cause there´s a million things to be. You know that there are.."

Občas mě osloví moudra z knih, slavných citátů,ale hlavně z písniček. Při cestě ze SF jsem si pustila Harold and Maud, film z roku 1971, na který jsem se chystala už dlouho, ale nedařilo se mi ho stáhnout.. až teď ruka osudu zasáhla a konečně jsem měla příležitost. Právě úvodní řádek je z hlavní písničky tohoto filmu. Jak film, tak i ta písnička s jednoduchým textem v sobě má mnohem víc pravdy, než se na první pohled může zdát...

Můj pozkouškový týden, ještě než odletím, jsem započala rodinným obědem, kde jsme se zase po X měsících sešli úplně všichni v krásném počtu 15.. a já s troškou ironie jsem každýho přesvědčovala, že to je možná naposled. Ony cesty Boží jsou opravdu nevyzpytatelné a já tu letenku do Anglie mám pořád jen jednosměrnou...

Snahy o hubnutí se denně zmenšují s rostoucí láskou k jídlu a vaření. Bazalkové pesto s olivovým olejem s grilovanou vepřovou panenkou na rozmarýnu,  celerový salát á la humr a housky s bylinkovým máslem,   brokolicový krém a muffiny na milion způsobů asi nebudou nejlepší způsob, jak se dostat do formy. Ke kanadským a anglickým tukům se přidávají nové české a zanedlouho k nim přibydou další anglické. Jsem jako sběratel; jenom nejsem na svoji sbírku dostatečně hrdá.

Miluju dlouhá rána. Říkám jim líná rána. Probudit se, protože slunečním paprskům se zachtělo vás vyhnat z postele. Kdyby se mě někdy někdo zeptal, co považuji za svoje "must-have", odpověděla bych ranní káva. Dokážu si ze své snídaně dělat rituály... ne tím, co bych měla k jídlu, většinou je to jen miska jogurtu s mussly a ovocem, ale tím, jak si tu svoji každodenní drogu zvanou hrnek kávy vychutnávám... Úplně nejlepší je, když si můžu ještě na chvíli zalézt do postele a číst si nebo si jen tak listovat novinami, a nebo v létě si sednout na balkon a pozorovat okolí a pomale usrkávat moji kávu. Stále jsem instantní člověk, ani Amerika mě nenaučila jinak...

Dneska jsem se opět přesvědčila, že se pomale ale jistě blížím době, kdy budu muset vyhledat odbornou pomoc. Není to jen věci, co se mi honí v hlavě, ale když dvacet minut přišíváte šňůrku k saténovému županu, který jste rok skoro denně nosili. a pak zjistíte, že to mělo být na jiné straně, máte o důvod víc...

Kind of Sickness

I should call it "Canada sickness". But I miss more than Canada. The more I think what I am really missing, the more I'm starting to realise I'm missing the freedom and the so-called 'happy life' somewhere accross the Channel and now also accross the Atlantic Ocean. It's been a month since I arrived to my Czech home and I know I really should be happy to be home. I love my caring family and do love all of my friends who are my biggest support of my stupid ideas. .. 

I will never forget my exchange time in Canada. All the people I met, all the places I visited, everything I experienced. The last few days were really hard. Saying good bye to all the people I knew wasn' t as hard as saying good bye to Victoria and all the places I liked. The last day before I left I had last coffee with P. and then just wandered downtown street by street, taking pictures of everything and everyone just because I wanted to have as many memories as I could. I felt like I didn' t even visit half of the places there and I was leaving. The last dinner was very special - steaks, vegetables, very expensive champagne and a rasberry cake as a dessert. Then sitting with J. and G. many hours and going through a book about our country, showing some 'Czech things'. listening to the Czech music and probably being at least for a while proud of my country. Next morning I was woken up quite early by a bunch of idiots having a running race or what was it. But then we had our last waffles and left for the airport. The conversation among us was really akward as no one actually knew what to talk about - we were all just sad I was leaving. I tried to do it quickly but still few tears appeared in our eyes. 

I sometimes feel like running away from my own problems...

I sometimes feel like my country is too tiny for me...

__________________________________________________________________________

With this article I officially finish my exchange semester in Canada - 'in this amazing country Canada' as J. would say - and I'm ready to start my next journey to England.