... při vzpomínce na skvělou knížku od P. Coelha mě napadá dodatek "zemřít", ale to by asi nebyl zrovna nejlepší začátek příspěvku. Možná by bylo vhodnější napsat něco jako "bojovat", "nezbláznit se", "milovat svůj život" a tak.. napadá mě toho docela dost.
Jsou chvíle, kdy mám potřebu psát. V hlavě mi najednou jakoby probíhaly miliony myšlenek a různých formulací, je to jako antické filozofování nad vším možným. Stárnu. Ale vážně. V létě jsem se zděsila, když jsem si našla pod očima drobný vrásky a všichni mě pak přesvědčovali, že to máme úplně všichni. Nemáme. Je to jako pomsta za to, že se ráda směju! Občas se přistihnu, jak se sotva vleču zhrbená, kolena a záda mě bolí. Rozhodně nejsem hypochondr, všechno většinou přecházím a proto nikdy nikam nejdu, což je asi taky špatně. Ale hlavě cítím, jak stárnu na duši. Jakoby se životní energie už pomale odplavovala dál. Je taky možný, že o všem zbytečně moc přemýšlím a vrtám se v tom a jen si to dělám horší.. no ale to bych nebyla já.
Uvědomuju si, že poslouchám samý depresivní interprety: Hegerová, Piaf, Cohen, Zuzana Navarová... Jejich hluboké texty písniček a skladby laděné do mol jsou vůbec nejlepší na takové ty depčící večery, když něco tvořím do školy. Je to asi náhrada za to, že bych měla páteční a sobotní večery trávit někde venku, mezi lidma. Ráda bych, ale zjišťuju, jak jsem se změnila. Po tom, co jsem poznala, jak to chodí v UK a Canadě, se mi do těch zahulených, přeplněných, s debilní hudbou klubů a hospod prostě nechce (ano, mám svou vlastní pýchu a laťka je nastavena zase trochu výš). Taky se mi nechce se koukat na ty "šťastný" párečky, co si myslí, že budou spolu navěky spokojeně žít někde v 3+ 1 a každý prázdniny si vyjedou někam k móři... Nastavuju si svoje priority trochu jinak. Nechci skončit jako společenský průměr podle tabulek a statistik. Chci si postavit hlavu a dělat si život po svým, i když to nebude dvakrát podle standartů. Pořád čekám na moment, kdy si všechno v hlavě srovnám a rozhodnu se, co budu v budoucnosti dělat. V tomhle ohledu nejsem dobrej plánovač - mám sice vize a cíle, ale naplánovat si ty jednotlivý krůčky je už horší.. Je tu totiž zadržující síla rodiny, která se pro mě sice snaží dělat první poslední, ale stále si nějak neuvědomují, že mi tím spíš jen škodí. Připadám si jako na neviditelných řetězech.
Nevím, jestli to zařadit do nějaký super spešl lenosti, ale ráno se denně musím přemlouvat, abych vstala. Nechce se mi do toho světa tam venku. A nemusí to být ani do práce. Dřív jsem si stanovovala takové ty těšící body na měsíc nebo na týden, teď si musím každé ráno říct, na co se těším dneska.. co mě čeká, jak by to mohlo být fajn. Většinou se sama sebe snažím oklamat. Představuju si, jak si pěkně nachystám snídani, jakej rituál si udělám z pití kávy, jak si pak pustím nějakou pěknou písničku, když se budu líčit, a tak. Ono to asi zní dost šíleně, ale je to tak.. Jenom si moc neumím představit co bude, až sama sebe neoklamu...
Poslední věc, se kterou bych se ráda podělila, je film Láska (l´Amour), na který jsem si nedávno zašla do Artu. Všichni mi dali košem a já jsem ten film chtěla tak moc vidět, že jsem si vyrazila sama. Rozhodně nelituju, dokonce jsem moc ráda, že jsem tam byla sama. Měla jsem příležitost si perfektně poplakat a popřemýšlet. Děj filmu je neskutečně prostý - starý manželský pár, učitelé hudby, v jejich každodenním životě, který naruší manželčina nemoc. Od začátku je nám jasný, že na konci umře a bude to fakt doják. Nicméně s jakou přesností a surovostí je vám film naservírován, nepočítá nikdo. Moc se v něm nemluví, o to víc může působit až do morku kostí. Podle mě si v něm každý člověk najde něco jiného a taky s ním různě bude pracovat. Bylo mi moc smutno při vzpomínce na pár osob, které jsem měla moc ráda, a ztratila...
Jsou chvíle, kdy mám potřebu psát. V hlavě mi najednou jakoby probíhaly miliony myšlenek a různých formulací, je to jako antické filozofování nad vším možným. Stárnu. Ale vážně. V létě jsem se zděsila, když jsem si našla pod očima drobný vrásky a všichni mě pak přesvědčovali, že to máme úplně všichni. Nemáme. Je to jako pomsta za to, že se ráda směju! Občas se přistihnu, jak se sotva vleču zhrbená, kolena a záda mě bolí. Rozhodně nejsem hypochondr, všechno většinou přecházím a proto nikdy nikam nejdu, což je asi taky špatně. Ale hlavě cítím, jak stárnu na duši. Jakoby se životní energie už pomale odplavovala dál. Je taky možný, že o všem zbytečně moc přemýšlím a vrtám se v tom a jen si to dělám horší.. no ale to bych nebyla já.
Uvědomuju si, že poslouchám samý depresivní interprety: Hegerová, Piaf, Cohen, Zuzana Navarová... Jejich hluboké texty písniček a skladby laděné do mol jsou vůbec nejlepší na takové ty depčící večery, když něco tvořím do školy. Je to asi náhrada za to, že bych měla páteční a sobotní večery trávit někde venku, mezi lidma. Ráda bych, ale zjišťuju, jak jsem se změnila. Po tom, co jsem poznala, jak to chodí v UK a Canadě, se mi do těch zahulených, přeplněných, s debilní hudbou klubů a hospod prostě nechce (ano, mám svou vlastní pýchu a laťka je nastavena zase trochu výš). Taky se mi nechce se koukat na ty "šťastný" párečky, co si myslí, že budou spolu navěky spokojeně žít někde v 3+ 1 a každý prázdniny si vyjedou někam k móři... Nastavuju si svoje priority trochu jinak. Nechci skončit jako společenský průměr podle tabulek a statistik. Chci si postavit hlavu a dělat si život po svým, i když to nebude dvakrát podle standartů. Pořád čekám na moment, kdy si všechno v hlavě srovnám a rozhodnu se, co budu v budoucnosti dělat. V tomhle ohledu nejsem dobrej plánovač - mám sice vize a cíle, ale naplánovat si ty jednotlivý krůčky je už horší.. Je tu totiž zadržující síla rodiny, která se pro mě sice snaží dělat první poslední, ale stále si nějak neuvědomují, že mi tím spíš jen škodí. Připadám si jako na neviditelných řetězech.
Nevím, jestli to zařadit do nějaký super spešl lenosti, ale ráno se denně musím přemlouvat, abych vstala. Nechce se mi do toho světa tam venku. A nemusí to být ani do práce. Dřív jsem si stanovovala takové ty těšící body na měsíc nebo na týden, teď si musím každé ráno říct, na co se těším dneska.. co mě čeká, jak by to mohlo být fajn. Většinou se sama sebe snažím oklamat. Představuju si, jak si pěkně nachystám snídani, jakej rituál si udělám z pití kávy, jak si pak pustím nějakou pěknou písničku, když se budu líčit, a tak. Ono to asi zní dost šíleně, ale je to tak.. Jenom si moc neumím představit co bude, až sama sebe neoklamu...
Poslední věc, se kterou bych se ráda podělila, je film Láska (l´Amour), na který jsem si nedávno zašla do Artu. Všichni mi dali košem a já jsem ten film chtěla tak moc vidět, že jsem si vyrazila sama. Rozhodně nelituju, dokonce jsem moc ráda, že jsem tam byla sama. Měla jsem příležitost si perfektně poplakat a popřemýšlet. Děj filmu je neskutečně prostý - starý manželský pár, učitelé hudby, v jejich každodenním životě, který naruší manželčina nemoc. Od začátku je nám jasný, že na konci umře a bude to fakt doják. Nicméně s jakou přesností a surovostí je vám film naservírován, nepočítá nikdo. Moc se v něm nemluví, o to víc může působit až do morku kostí. Podle mě si v něm každý člověk najde něco jiného a taky s ním různě bude pracovat. Bylo mi moc smutno při vzpomínce na pár osob, které jsem měla moc ráda, a ztratila...
"If one day we had to say goodbye
And our love should fade away and die
In my heart, you will remain, dear
And I'll sing a hymn to love
Those who love will live eternally
In the blue, where all is harmony
With my voice raised high to Heaven
Just for you, I'll sing a hymn to love
He unites all those who loved before..."
(Edith Piaf - Hymn to Love)
