Buses from Hell aneb Victoria Transit System

Slibovala jsem, že se ještě budu věnovat extra zdejší autobusové dopravě, tak jdem na to J

Jelikož bydlím spíš na jihu Victorie, kousek od centra a UVIc je spíš na severu, musím do školy jezdit autobusem. Myslela jsem si, že to bude naprosto v pohodě, ale solidně jsem se spletla.

Victorie není zas tak velké město, dopravní síť je tu tedy tvořena pouze autobusovými linkami. Linek je celá řada a dostupnost do všech koutů dobra. Co je ale kámen úrazu, jsou zastávky. Ve všech evropských městech, kde jsem byla, je doprava řešena pomocí jmen zastávek, takže se snadno orientujete, kde nastoupit a kde vystoupit. Tady to tak není. Zastávky nejsou pojmenované. Dokonce ani značení není moc efektivní  - načerveno natřený obrubník chodníku a úzká tyčka s nápisem Bus Stop. Ty důležitější jsou vybaveny stříškou a když mate opravdu velký štěstí, tak I přibližným jídzním řádem. Ráda bych vypíchla to slovo “přibližný”. Není to totiž tak, že si zjistíte, v kolik má vaše linka odjezd a prostě přijdete na zastávku. Autobusy totiž nikdy nejedou na ten čas uvedený na papírku, občas  se stane, že jede o 5 minut dřív, někdy později a někdy nedojede vůbec. To se stává mě celkem často, pak tam čučím jak debil 20 minut… Co mě ale vytáčí naprosto neskonale je to, že nikdy nevím, kde vystoupit. Kanaďani v sobě snad mají zabudouvanou GPSku protože jinak fakt netuším, jak poznají, kde vystoupit. Já s sebou vždycky mám mapu a koukám do ní celou cestu.

Naprosto kouzelné je i to, že všechny zastávky jsou jakoby na znamení, takže vy už dopředu musíte vědět, že na další zastávce vystupujete, abyste stihli zmáčknout tlačítko. Jinak se taky můžete povozit pěkně daleko. První týden jsem se občas ptala řidiče, kde vstoupit, mnozí mi pěně poradili, ale občas na mě zapomněli a já jsem pak nevěděla, kde vystoupit.

Minulou neděli jsem se vypravila zkusit Bikram jogu. naplánovala jsem si cestu, vzala mapu a šla. na zastáce jsem byla snad o 15 minut dřív a když se konečně začal blížit autobus, kterým jsem chtěla jet, stoupla jsem si přesně k té zastávkové tyčce, aby mě viděl. K mému hlubokému údivu se pan řidič nenamáhal zastavit a jen si to kolem prosvištěl. Měla jsem chuť po něm hodit cihlu. Nutně jsem musela vymyslet plan B. S pomocí mapy jsem se dostala na trasu jiného čísla, které by mě mělo dovést poblíž žádané locality. Ptala jsem se tedy řidiče (strkacíje mu mapu před obličej), kde bych měla vystoupit… odpovědí mi bylo , že neví. Tak jsem, teď už fakt nasraně, odpověděla, že děkuju a šla si zkoumat mapu. Zpáteční cesta byla za tmy, což je vždyckxy horror. Oni totiž ti inteligentní řidiči nechají uvnitř autobusu světlo, takže vy nevidíte ven a nevíte tedy, kde vystoupit. Takže jsem opět vystoupila úplně mimo, což se mi stává tak dvakrát do týdne. Naštěstí, jak jsem naučená s sebou tahat tu mapu všude, zlepšila jsem si o dvěstěprocent orientační smysl a už umím v pohodě chodit podle map a dostat se z bodu A do bodu B, tedy domů. Občas je to ale až k pláči, bloudit v dešti, větru po městě :D

Když jezdím ze školy, zafixovala jsem si na trase několik záchytných objektů, podle nichž se řídím. Po prvním týdnu jsem zjistila, že vánoční výzdoba není to pravé ořechové, neboť lidi ty světýlka kolem domů začali poklízet. Pevně doufám, že můj další bod – benzinka – tu nějakou dobu vydrží, jinak už fakt nevím.

jedno jediné pozitivum na dopravě vě Victorii je, že jako studenti UVIC jezdíme po městě úúplně zadarmo, jenom při nástupu “swipe” (fakt nevím, jak se to řekne česky) naši student ID a jede se. Jinak bych za každou cestu dala 2.50, což by se sakramentsky prodražilo. 

Konečně jsem pochopila, proč úplně všichni při výstupu říkají na řídiče: Thank you - protože jsou vděčni, že tu jízdu přežili a že se snad i dostali tam, kam chtěli.

No zkrátka a dobře, až si někdy zase budete stěžovat, jak je brněnská MHD (nebo jakákoliv MHD u nás) hrozná, tak věřte, že není! Po skoro měsíci tady musím říct: Vivat DPMB!!!!

Jak to chodí ve škole

Samozřejmě nesmím  opomenout zmínit školu. Jen pro upřesnění, oficiálně teda studuju na University of Victoria – Gustavson School of Business, jak hlásá oficiální název.

Oficiálně nám semestr začal 4.1., ale už 3.1. jsme měli takový orientační mítink, kde byli všichni exchange studenti. Celkem je nás tu na jarní semester 67 z ( a teď si nejsem tak úplně jistá tím číslem, tak snad nebudu kecat) 42 univerzit světa. Je tu hodně lidí z Číny, Japonska, Jižní Koree, Německa, Francie, Rakouska, Nizozemí, Finska, Švédska, Mexika, Brazílie I Argentiny. Z česka nás sem dojelo celkem 5 – já a Pavel z ESF a další tři: Soňa, Honza a Šárka z VŠE. Hned ten první den jsem se seznámila s hromadou lidí, měli jsme společný oběd, tak to taky byla fajn příležitost poklásobit.

Co se týče rozvrhu. Zapsaných jsem měla 5 kurzů, ale po absolvování první hodiny jednoho z nich, jsem usoudila, že to zavání moc prací, tak jsem radši onen kurz opustila. Mám tedy 4 předměty. Business English and Communications je podle mě fajn předmět, učí ho skvělej professor Brian Leacock, hodiny jsou sranda a dost aktivní. Jenom těch assignment a prezentací by mohlo být míň. Další kurzem je Organizational Behaviour (prostě OB), náš lector se jmenuje Claire a je to naprosto skvělá obtlouslá bačka v důchodovém věku. Když píšu babčka, nemyslete si nějakou nad hrobem shrbenou bez života osobu. Hodiny jsou s ní sranda, mají spád, energii… nejlepší je jak se nás snaží zapojit do diskuze: “hey, give me your story guys, Boss from Hell.. come ooon” to prostě miluju :D Nicméně jedna vada tu je, tento kurz je v úterý od 6:30pm do 9:20pm – ne, fakt si nedělám srand!! Méně zábavnější je Fundamentals of Marketing. Tento kurz připomíná spíš naše klasické přednášky, kde znuděně hypnotizujete čas. Ono to ve skutečnosti tak hrozný není, ten učitel přednáší fakt dobře, ale ale ale…  Jo a učebnice do tohoto kurzu stojí 130 CAD, no nekupte to :D Naštěstí jsem hlava česká vynalézavá, tak jsem si pořídila e-book za 49 dolarů. Jasně, není to tak komfortní jako ta tištěná kniha, ale aspoň po skončení semestru nemusím řešit, co udělám s učebnicí. No a poslední kurz se jmenuje Introduction to the Canadian Business. Ten, I když je v pátek ráno, mě baví hodně. Dozvídáme se něco o historii Kanady, ekonomii, děláme prezentace, bavíme se… Minulý týden jsme dokonce podnikli exkurzy do Parliament Building tady ve Victorii.

Abych nezapomněla, učební styl tady je naprosto jiný než u nás. Všechny kurzy jsou pojaty jako semináře se stoprocentní docházkou a aktivní účastí. Na hodinách se píší skupinové assignment a různě se diskutuje. Doma by mě to asi zabilo, ale tady je to v pohodě. Sice má člověk o zábavu přes týden postaráno a měl by pravidelně číst zadané kapitoly z učebnice (což já bych už sakra měla začít dělat!!!), ale aspoň se nemusí naučit pak celou látku během dvou dní, jak praktikujeme doma :D 

No a finální podoba mého rozvrhu?

Pondělí - 10.00am- 11.20am (kurzy tu mají 80 minut)

Úterý - 4.30 pm - 5.50pm, 6.30pm - 9.20pm

Středa - VOLNOOOO!!!!

Čtvrtek - 10.00am - 11.20am; 4.30pm - 5.50pm

Pátek - 8.30am - 11.20am 

The power of the hostfamily

Dneska jsem se konečně dokopala jsem přihodit zase nějaké jistě super zajímavé (kdo to číst nechce, nemusí;) počtení. Napadá mě, že bych měla popsat, kde bydlím a s kým vůbec bydlím. Takže, moje oficiální bydlisko ve Victorii je kousek od centra, na Richardson St, taková klidnější lokalita, nicméně s dobrou dostupností do města. S dostupností na UVIC už to tak slavné není, ale o tom se zmíním později v rámci extra článku „městská doprava ve Victorii“, který si určitě koleduje o zveřejnění.

Moji hostfamily tvoří hostfather Graham U., Jennifer U. a jejich dcera Bahara.  Oběma hostparents je kolem šedesátky, ale jsou to nesmírně veselí a srandovní lidé. Graham pracuje jako právník pro Britskou Kolumbii, Jen je jako správná americká housewife doma. Bahara je stejně stará jak já, bohužel přes semestr není doma, protože studuje  v Kolowně (město v BC východně od Victorie). Ve skutečnosti to ani tak není jejich dcera, Jen a Graham si ji adoptovala, když jí byl asi rok, z Rumunska. Ne že by byla sirotek, ale asi si dokážete představit tu bídu na rumunském venkově na začátku 90. let (těsně po pádu komunismu), její matka se o ni nemohla postarat. Naštěstí se objevili náhradní rodiče až z Kanady, pro které byla adopce dítěte z Rumunska nejjednodušší, a doslova vysvobodili malé cigánské dítě z života v chudobě, který by ji čekal. Dalšími obyvateli domu jsou tři američtí kokršpanělé – nejstarší Zoe, devítiletý Zac a nejmladší asi desetiměsíční Jilly (ten černý pes, se kterým chodím na procházky – mám pár fotek na fb. Pozn.: občas trnu strachy, aby se jí něco nestalo, protože pes za tisíc dolarů je hold pes za tisíc dolarů!).

Bohužel – no asi bych takhle začínat neměla, ale co už – nejsem jediným studentem, kterému tato rodina hostuje. Žije tu ještě Baryl z Číny. Nejdřív to vypadalo v pohodě, ale postupně nás všechny začíná celkem iritovat.. Jasně, je to naprosto jiná kultura, ale pokud ani ve 23 letech si člověk neuvědomí, že mlaskat u jídla nebo mluvit s plnou pusou se tady prostě považuje za rude, tak by vás to taky vytáčelo. Těch věcí je víc, to že už pomale začínáme schovávat jídlo z dohledu, abych si taky občas mohla vzít oběd a ne jen přijít k ledničce a zjistit, že je všechno zase „gone“ by bylo to nejmenší. Hold kulturní barbarství v praxi. Já kdybych měla jet studovat do Číny čínštinu na dva, tři roky, tak bych si pravděpodobně o té kultuře něco zjistila, aby mi po příjezdu nemuselo být trapně.

Jinak si nemůžu stěžovat, o takové hostfamily se mi ani nesnilo. Dokonale si s nimi rozumím, po večeři si často povídáme i několik hodin.. já jim povídám o Česku, o Havlovi, o komunistech…občas jsem až překvapená, kolik toho o nás vědí. Ale úplně mám nejradši ty večery, kdy si navzájem pouštíme písničky z youtube, takový ty evergreeny jako Beatles, Simon and Garfunkel, Queen, Johnnyho Cashe a různou klasiku… Sedíme u počítače třeba 4 hodiny a pouštíme se  ty starý hity, zpíváme a zjišťujeme, kolik toho známe J

Náš dům není moc velký. Dole je kuchyň, jídelna a dva obýváky. Nahoře mám pokoj já, Baryl a oni ložnici plus koupelna. Svůj pokoj mám ráda -  v tak obrovský posteli jsem ještě nikdy nespala, mám dojem, že občas musím i trochu povyskočit, abych si na ni sedla, jak je vysoká. Mám tu i houpací židli a děsně pohodlný křeslo. Do něho se vždycky zavrtám s knížkou a hrnkem kávy nebo čaje a je mi fajn. Často si křeslo přisouvám hned k oknu a s nadějí, že začne krásně sněžit, čekám. Bohužel počasí tady je spíš jarní než lednové. Je to celkem vtipný, protože každý si vybaví Kanada = hodně sněhu = mráz. To ale není případ Vancouver Islandu a Victorie. Tady je zima spíš deštivá s teplotami kolem 2°C, což není nic pro mě. Jsem totiž sněhofil. Já prostě od mala potřebuju v zimě pravou zimu se sněhem. neznám nic lepšího než se uvelebit pěkně do tepla a pozorovat, jak je venku krásně mrazivo… 

Cesta na konec světa aneb podruhé v životě ve vzduchu

Jak jsem psala v předchozím příspěvku, z domu jsem vyjížděla už 1.1. Dle instrukcí z UVIC nám škola začínala už 3.1., let i ubytování jsme si podle toho museli tedy přizpůsobit. Letěla jsem z Vídně na Nový rok v 7.45 ráno společností British Airways. Strach o kufr jsem měla už dva měsíce před odletem, ve Vídni u odbavení zavazadel jsem se tedy ještě několikrát paní ptala, kde si mám zavazadlo vyzvednout.. odpovědí mi bylo jasně sděleno, že až přímo ve Victorii. První přestup mě čekal v Londýně - Heathrow, kde jsem měla asi 3 hodiny času. Ty ovšem utekly rychle. Potkala jsem tam jednu Češku, která jela studovat do USA angličtinu, tak jsme si asi hodinu povídaly. Pak jsem asi dvacet minut kráčela k mé gate. Z Londýna letadlo společnosti Air Canada startovalo v 1 pm a čekalo mě cca 9 a půl hodin letu do Calgary. Cestu jsem si nicméně užila. V luxusnějším letadle jsem ještě neletěla a servis si taky nemůžu vynachválit. Jídlo nám podávali snad každou hodinu a buď jsem měla takovej hroznej hlad nebo jsem byla zblblá z těch změn času, ale mě to prostě všechno moc chutnalo. Dokonce nám dali i zrmzlinu! Během cesty jsem zkoukla několik filmů a seriálů a i když jsem se snažila usnout, nešlo to. Nejzajímavější bylo sledovat na mapce, kudy zrovna letíme. Méně příjemné pak bylo si představit, co když se zrovna teď zřítíme do Atlantiku. Sem tam jsme dostali solidní turbulence, ale nakonec to byla celkem sranda. Let jsem přežila a dokonce i zvládla vyplnit takový formulář ke vstupu na kanadské území. Jen jsem si debil spletla kolonku pro kanadské občany a suverénně tam začala vyplňovat, za kolik dolarů vezu v kufru dárky pro rodinu. Všechno jsem to pak úhledně zaškrtala, protože se mě ta kolonka samozřejmě netýkala. Rychle jsem do sebe ještě narvala řízek, co mi doma nabalili, protože jsem si na tom chytrým papíru přečetla, že nesmím s sebou mít žádné pokrmy z masa :D Před výstupem nás pak letuška informovala, že si všichni musíme vyzvednout kufry, i ti, co přestupují. V duchu jsem proklela paní z Vídně, že mě tak pěkně zmystifikovala, a vydala se k imigračním kontrolám.
U okýnka seděla postarší paní, která si jen ověřila pas, zeptala se, co tam jedu dělat, naštěstí neměla nic k mýmu poškrtanýmu formuláři z letadla a poslala mě dál. K mé obrovské úlevě mi po několika minutách přijel i kufr a pes, se kterým tam všechny kufry očichávala si ho naštěstí ani nevšim!
S vozíkem obloženým zavazadly jsem si vystála frontu u imigračního úředníka. Po těch několika hodinách bez spánku, koupelny, parfému a make-upu jsem vypadala, jak kdybych z ČR opravdu chtěla emigrovat. Posadila jsem se naproti průměrnému úředníkovi, jenž mě začal zpovídat (opět klasické otázky, co tam jedu dělat, na jak dlouho, kde budu bydlet..), pak si vyžádal i akceptační dopisy, zpáteční letenku i adresu rodiny, které jsem naštěstí měla u sebe. Nakonec mě čekala otázka, co vím o Viktorii. Doma jsem si o tom městě sice něco četla, ale první věc co mě napadla byla, že je to město studentů a důchodců. To jsem mu taky řekla, čímž jsem ho pobavila, jen přikývl, že mám pravdu a do pasu mi napsal, že můžu v Kanadě zůstat až do 30.6. (tedy plných 6 měsíců). S ohromnou úlevou a obrovským vozíkem na kufry jsem se vydala do útrob letiště. Tam se mi podařilo trošku zamotat, pomohl mi až nějaký postarší Američan čekající na dceru, který si mě všiml, jak bloudím. V Calgary mě opět čekaly cca 3 hodiny času, ale utekly superrychle a v 18:45 už jsem vzlítala do konečné destinace Victorie.
Na letišti mě u zavazadel čekala moje hostitelská rodina - Graham, Jen a Bahara. Musela jsem vypadat opravdu reprezentativně po víc než dvaceti hodinách letu, ale všechno bylo v pohodě a dokonce mi i hned pochválili angličtinu.  Popadla jsem kufr, který díky Bohu dorazil v pohodě, a vydaly jsme se směrem k mému novému domovu, do centra Victorie.

Nejdražší dovolená: jak to všechno začalo

Po několikaměsíční pauze se opět navracím ke sdílení mých dojmů a zážitků ze života. Tentokrát z prostředí amerického kontinentu - konkrétně kanadské nejzápadnější provincie Britské Kolumbie. Stále si ještě připadám jako ve snu, že se všechno podařilo a já jsem opravdu tady, opravdu na AMERICKÉ půdě! Ale asi bych měla začít hezky pěkně popořádku, ať to má taky nějaký styl.

Už to bude skoro rok ( nejsem si přesně jistá, jestli to byla půlka března nebo později, ale na tom zas tak nesejde),  kdy se na stránkách naší fakulty objevilo oznámení, že se otevírá výběrové řízení ke studiu na University of Victoria v Kanadě. Výběrové řízení trvalo pouze a jen jeden týden, času na rozhodování tedy moc nebylo. Já jako člověk absolutně nerozhodný jsem se nebyla sto rozhoupat, jestli do toho jít nebo ne. Naštěstí mi odpadly jakékoliv debaty a porady s rodinou, i když je to asi moc sobecké, tyhle věci si řeším mimo ně a většinou je stavím až k hotové věci (zatím to tak fungovalo 20 let a nikdy  s tím problém nebyl... v patnácti to vypadalo asi takhle: "Mami, zítra odjíždím na týden na chatu x km daleko, kde není elektřina, teplá voda ani signál telefonu", po: "Za dva týdny odlítám do Anglie, sehnala jsem si tam brigádu"). Mlátil se ve mě pocit dobrodružna s pocitem strachu vydat se tak daleko. Největší problém byl asi ve financích. Neustále jsem si v hlavě propočítávala, jestli je vůbec reálné na to mít (jen orientačně: letenka skoro 30 tis., ubytování skoro 60 tis., od školy stipendium jen 40 tisíc, stav na účtu: cca 20 tis...). Nakonec jsem se prostě za pět dvanáct rozhodla to zkusit, vyplnila několik formulářů, oběhala studijní i zahraniční a pak asi za týden obdržela mail, že jsem byla přijata. Doma jsem to kupodivu řekla asi po týdnu, reakce byla taky v pohodě. Jen ještě pro upřesnění, univerzita je to v Kanadě, takže se opravdu NEJEDNÁ o Erasmus, protože ten se týká pouze Evropských států, což Kanada fakt není (ptalo se mě na to snad milion lidí a už mě to trošku vytáčelo, tak jsem to jen chtěla uvést na pravou míru), je to studium v rámi mezinárodních dohod mezi univerzitami, nemá to žádný speciální název nebo nějaký zastřešující program.

Abych si dala nějaký čas na sehnání aspoň nějakých financí, napsala jsem si ve Victorii jarní semestr od ledna do konce dubna, což se nakonec ukázalo jako dobrá volba. Léto jsem strávila v Anglii, vydělala si pár korun, doma jsem si pak prosvištěla semestrem ( a to doslova!) a opět se vydala na cesty. (Z Anglie jsem se vrátila přesně 13.6. 2011, ČR jsem opouštěla cca ve 2 ráno 1.1. 2012). Podzim 2011 stál opravdu zato. Neustále jsem vyplňovala všemožné papíry, co nám posílali z UVIC, a pomale se připravovala na cestu. Jak asi všichni tušíte, do Kanady potřebují všichni občané ČR vízum (nově opět od roku 2009). Já jako student univerzity, který tam jede na méně než 6 měsíců, si může zažádat o návštěvnické vízum, tzn. že nemusí žádat o studijní povolení, což obvykle bývá dost komplikované a drahé. Moje žádost byla zpoplatněna "pouze" 105 Eury (zvolila jsem vícevstupové vízum, protože se určitě chci podívat do USA a s jednovstupovým za 50 Eur bych taky mohla skončit na nějakém mezinárodním prostoru uprostřed oceánu, protože by mě Kanada zpět nechtěla a USA by si mě nechat nemohla), které se musely vložit přímo v hotovosti na pokladně v ČSOB, doklad se pak přiložil k samotné žádosti. Existuje několik způsobů, kde a jak o žádost požádat. Jednak je ambasáda Kanady ve Vídni, jednak i v Praze. Zvolila jsem jednodušší verzi, tedy tu pražskou. Všechny dokumenty je tam možno přinést osobně (ale na počkání vám to vízum stejně nevystaví) nebo poslat poštou. Rozhodla jsem se pro variantu 2 a ve speciální obálce pro cenná psaní jsem poslala: několikastránkovou žádost o vízum, formulář o rodině, výpisy ze všech mých účtů za poslední tři měsíce, akceptační dopisy z UVIC, potvrzení o studiu, dvě pasové fotky a můj super nový pas s biometrickými prvky. Odpověď jsem kupodivu dostala už třetí den od odeslání: v úplně obyčejné obálce jsem našla zpět můj pas s vízovou nálepkou. Radost jsem měla obrovskou. Teď už jen zbývala letenka. S tou jsem  nevím proč otálela dost dlouho, takže jsem ji nakonec kupovala až asi v půlce listopadu, dle čehož i vypadala cena: cca 27 tisíc i zpáteční.

Poslední věc byla nějak doklepat ten semestr tady ve škole. Inteligentně jsem si já suverén napsala celkem 9 předmětů a nedomyslela konec. Na radu paní D.G. z našeho Zahraničního oddělení jsem všem učitelům napsala srdceryvné emaily, jestli se můžeme nějak domluvit na dřívějším ukončení jejich předmětu. Doufala jsem, že aspoň u těch vedlejších předmětů jako bylo Prostorové plánování nebo Ekonomická geografie se s těmi chlápky nějak domluvíme na seminárce nebo něčem podobném. Omyl! Všichni, ale úplně všichni mi napsali, že budou vypisovat termíny v posledním týdnu semestru. Bohužel jim nějak nedošlo, že já těch zkoušek budu mít nějak víc. Nicméně jsem si řekla, že kreditů na postup mám dost a stačí mi udělat aspoň půlka předmětů. Učit jsem se začala až asi týden před zápočťákem (jak ostatně všechno, opět na poslední chvíli). Štěstí jsem měla víc než rozumu, všechny zkoušky jsem udělala, dodnes nevím jak. Začala jsem 12.12. a poslední zkoušku jsem měla 21.12., tedy 8 pracovních dnů. Výsledky sice nejsou nic moc, ale všechno mám zelené, což je to nejdůležitější!
Vánoce 2011 pro mě tedy byly po dlouhé době opět svátky klidu a pohody naprosto oproštěny od školy. Čěkaly mě jen přípravy na můj velkolepý odjezd z rodné hroudy naplánovaný na 1.1.