My (Host)Family

Moje rodina obývá poměrně velký dům v klidné krajové části Cambridge. Dům má tři podlaží - v přízemí je kuchyň propojená s obývacím pokojem, utility room (místnost, kde je pračka, sušička, dřez na hrnce, různé umývací potřeby atd..), další obývací pokoj (něco jako sváteční místnost, je zde krb, černá kožená sedačka, vinotéka a obrovská Tv) a za ním jídelna, kam se zřejmě chodí jen na Vánoce (já jsem tam ještě nebyla). Dole je taky pracovna, v níž se nachází i piáno, ale celá místnost je kompletně zasypána stohy papírů, dokumentů, novin a všeho možného... V prvním patře mají pak rodiče ložnici, koupelnu a nejmladší dcery pokoje. A v nejhornějším patře, něco jako podkroví, mám pokoj já a jejich nejstarší dcera. Abych pravdu řekla, když jsem domem procházela poprvé, celkem mě jímala hrůza, protože co se úklidu týče, tady to celkem pokulhává. Nahoru vede dřevěné schodiště s neidentifikovatelnými skrvnami - až později mi došlo, že jsou to kapky od barvy, když se malovaly stěny... Pravá hrůza mě ale čekala, když jsem uviděla pokoje dětí - dvě nemladší holky spávají v jedné místnosti, která je ale dokonale zasypána plyšákama a hračkama, a aby toho nebylo málo, celá podlaha je pokryta jejich oblečením. Myslím, že úklid tohoto doupěte je solidní challenge! Prostřední dcera má pokoj sama. Čekala jsem, že si třináctiletá holka bude umět v pokoji idržet pořádek, ale tam to vypadá podobně, jak u těch dvou nejmladších - jenom těch hraček tam tolik není, místo nich je to oblečení a to doslova všude po zemi, posteli, skříních, skříňkách a poličkách! Můj pokoj byl naštěstí jakš takš v pořádku, sem tam jen prach, ale to jsem napravila hned druhý den po příjezdu. Postupně jsem si na ten jejich "pořádek" v domě zvykla, něco jsem už stihla uklidit, na něco se psychicky připravuju a něco jsem se naučila ignorovat.

Nyní se pokusím alespoň částečně popsat jednotlivé členy domácnosti. Nejstarší je Tim, hostfather. Tim pracuje jako doktor (spinal surgeon), takže většinou odchází brzo ráno do práce a vrací se pozdě večer. Je vynikající kuchař - v obývacím pokoji má až ke stropu zaplněnou knihovnu s nejrůznějšími světovými kuchařkami. Je velice zcestovalý, byl snad všude v Evropě (dokonce i v Praze), miluje dobré víno a vlastně alkohol všeho druhu (tím z něho nechci udělat alkoholika, ale při pohledu na jeho sbírku lahví v obýváku to tak asi je). Je velký kliďas a pohodář. Ještě jsem ho neslyšela zvýšit hlas. Což je možná i škoda, protože dle mě mluví strašně potichu a mám pak problém ho slyšet a musím se ptát jak debil, co že to vlastně řekl.

Moje hostmother se jmenuje Beve (Beverley). Již před příjezdem jsem byla obeznámena s tím, že se již několik měśíců zotavuje z depresí. Byla jsem připravena na jakéhokoliv blázna, ale zatím jsem na ní nic divnýho nepozorovala. . Podle mě je úplně v pořádku, je charismatická, má svůj osobotý styl, když je potřeba, tak okřikne děcka, jindy jim ochotně nastaví nárůč, aby jim mohla dát své obrovské mateřské hug. Je svá, někdy je tichá, jindy je veselá a zpívá si. Když po mě něco chce, tak velice slušně poprosí a když já něco udělám, tak si toho všimne a pěkně poděkuje. Miluje Foo-Fighters, Nirvanu, Adele, jógu a provádí meditace. Má ráda víno a když se přiopije, je velice srandovní a upovídaná. Z počátku jsem k ní nebyla moc důvěřivá, ale začínám ji mít ráda.

Nejstarší dcera se jmenuje Eleanor, ale všichni jí říkají Elly. Je stejně stará jako já - 21 jí bude v říjnu, má za sebou první rok na univerzitě v Londýně, obor biochemie. Působí velice přirozeně v pohodě, má ráda zázvorové pivo, poslouchá rock. Několikrát sme se po večeři zakecali na několik hodin. Většinu dne je v práci - v jednom z nejlepších anglických supermarketů Waitrose, kde pracuje jako manažer (nebo tak něco) a vydělává sí tam prý hodně slušné peníze. Její přítel se jmenuje Zavier a pochází z Holandska, kde ale nikdy nežil. Je celkem v pohodě, vypadá jako "agent", jak mu ostatně děcka přezdívají (a já taky :D

Za černou ovci rodiny je považována sedmnáctiletá Olivia (pro všechny Liv, Livy). Přesné detaily mi nejsou známy, ale před nějakou dobou odešla z domu a žije se svým asi pětačtyřicetiletým přítelem. Rodičům se to samozřejmě nezamlouvá, ale očividně si už zvykli a nekladou žádný odpor. Liv sem do domu chodí asi dvakrát týdně, nezdrží se dlouho, většinou se jen pozdraví s ostatními nebo cvičí na klavír. Má ráda metal, což je poznat i na jejím celkovém vzhledu (zasvěcené jistě potěší její černé glády Martens;)

Prostřední z dětí je třináctiletá Gabi. Má ráda tanec a hudbu - již několik let dělá balet a jazz. Přirovnala bych ji ke klasické puberťačce - někdy vážná, jindy vysmátá. Její nejoblíbenější zpěvačkou je Pink. Navštvuje soukromou školu nedaleko domova a každé ráno ve své školní uniformě jezdí na kole.

No a dvě nejmladší, o které se mám "starat", jsou Scarlett a JoJo. Scarlett je desetiletá, obtloustlá holčička, která má ovšem zlaté srdce. Mám ji ze všech nejraději. Hodně si spolu povídáme, ona má se mnou trpělivost, když neznám nějaké slovo, nebo se mi i ochotně snaží vysvětlit význam nějakých tricky words.  Nejvíc mě od ní dojala věta, která srovnávala mě a nějakou jinou au-pair její kamarádky: " She is not as nice as you...". JoJo (celým jménem Jocasta) je o rok mladší, než její sestra Scarlett, narozdíl od které je hubená až příliš. Je taky velice hodná, ale je svá a myslím, že umí být i potvůrka. Mám ji taky ráda, ale asi si víc rozumím se Scarlett.

Do rodiny bezesporu patří i dva staří koucouři - Henry a Bruno, ke kterým teď přibyla i Betty - malé koťátko, dárek pro Scarlett.

And the story begins...

Konečně je to tady! Dlouholetý sen se začíná plnit! Jako malá jsem přečetla homady knih o dívkách, které strávily část svého života jako au-pair v USA nebo UK. Většina z těch knih by normálního člověka od práce au-pair odradila, kromě mě. Těžko říct, co mě na nich tak přitahovalo.  Ale už jako malá jsem byla fascinována tou možností být něco tak "vznešeně" nazývaného jako je au-pair (služka přece jen nezní tak skvěle). Občas si říkám, že jsem se asi moc dívala na televizi a četla opravdu zvláštní literaturu, ale tím vším jsem si vytvořila něco jako poutu, které mě stále táhlo do cizích krajin...
Letos se mi sen splnil. Stala jsem se au-pair! Velká Británie je přenádherná země se svou nezaměnitelnou mentalitou, a já nepřestávám litovat dne, kdy jsem jedním dechem přelouskala svou první au-pair knihu a  usmyslela si to taky zkusit. Ale začnu hezky pěkně popořádku...

Letos, jakožto můj první rok na univerzitě, jsem se tvrdohlavě rozhodla jít si opravdu za svým a v létě místo kancelářské práce dělat něco mnohem přínosnějšího - pracovat v Anglii jako au-pair. USA jsem bohužel musela zavrhnout, protože  zde jsou au-pairky povolené pouze na rok, ne víc a ne míň, což pro mě byla momentálně hodně dlouhá doba. Dalším krokem bylo vybrat agenturu - na vlastní pěst jsem si přece jen netroufla. Po té, co jsem pročetla stovky recenzí a komentářů na nejznámnější agentury, rozhodla jsem se využít služeb poměrně malé au-pair agentury Britjob.com, která si nebere peníze za sprostředkování pobytu předem, ale vezme si až jedno týdenní kapesné ve chvíli, kdy je člověk již v rodině. Přihlášku a všechny potřebné dokumenty (čti: snad miliardu potvrzení, osvědčení, dotazníků...) jsem agentuře odeslala asi v polovině února a pak už zbývalo jen čekat a čekat. S spostupem času, kdy se agentura stále neozývala s pozitivními zprávami, jsem vzdala jakékoliv naděje na léto strávené v cizině a začala si hledat alternativu. Díky Bohu mi zbylo ještě malinko štěstí  v životě a agentura se ozvala začátkem května s vynikající novinou - našli mi rodinku v Cambridge, kde bych mohla pracovat jako au-pair celé tři měsíce přes léto. Po následném papírování, potvrzování a vyplňování roztodivných formulářů jsem konečně 16.6. nasedla v Brně do letadla, naposledy se ohlédla po své rodině stojící za plotem letiště a se srdcem malinko sevřeným strachem a steskem, nicméně  hlavou plnou očekávání jsem odletěla  do Londýna, kde na mě již čekala host mother, aby mě odvezla na místo činu, jejich detached domu v Cambridge.