Dávání, braní, bilancování

Pomalu ale jistě začínám být alergická na ty otřepané silvestrovské fráze, kdy se všichni pouští do "bilancování, ohlížení, dívání se dopředu" a podobně. Po přečtení mailu od mojí šéfové, která se (možná snad i pod vlivem omamných látek) rozvášnila o tom, jak tu její firmičku podporujeme a ona je ráda, že děláme společně něco pro společnost  a o tom, jak má ráda Vánoce, Silvestra a Nový rok  a svého manžela a děti a dům a zahrádku a... Chudák to myslela upřímně, ale možná místo stránky citových výjevů to mohla omezit na pár řádků a prosté "děkuji".
Já bych to asi taky normálně nedělala, ale myslím, že rok 2012 byl jistým způsobem výjimečným, ať už co se týče událostí, které se staly, nebo prostě jen mým posunem v myšlení a životě. Pokud začnu ještě na sklonku roku 2011, pak to bylo odchod našeho prezidenta V.H. S novým rokem se nepojí nic jiného než cesta přes půl zeměkoule do Kanady. Celý semestr strávený ve Victorii beru jako nezapomenutelný zážitek, který jsem si snad ani nezasloužila. Ty čtyři měsíce, které jsem tam prožila ( a užila si je) tvoří vrchol v mých úspěších, kterých se mi kdy podařilo dosáhnout. Poznat lidi doslova ze všech koutů světa, ochutnat kanadskou pohostinnost, zamilovat se do této země, provincie, města... a pak i povinnost se rozloučit s tím vším, co mi bylo na víc než čtvrt roku domovem.
Po druhé jsem také absolvovala léto v drahé Cambridge, kde, ač se vše tvářilo stejné jako loni, bylo všechno jinak. Rodinná pohoda střídala rodinné problémy, tak jako slunečné počasí střídalo deštivé. Opět jsem tu poznala spoustu lidí - někteří přijeli, pobyli, odjeli; s jinými jsem si vybudovala cenná přátelství.
Rok 2012 si pro mě přichystal i jednu velmi bolavou ztrátu, vzal mi člověka, který pro mě byl velkou oporou, inspirací, pomocí... Občas jsou mezi námi lidé, kteří vám do života určitým způsobem přispějí, obohatí váš život, ať už svými činy, myšlenkami nebo prostě jen tím, že jsou tady. Pro takové osoby navždy zůstává v srdci místečko vzpomínek, které nás často zabolí, na tu osobu nikdy nezapomeneme a v myšlenkách se k ní budeme navždy vracet.

Posmutnělé období se táhne od podzimu. Mozek svádí boj se srdcem, které se nemůže rozhodnout, kam dá.   Je spousta cest, na které se vydat, a žádná není správná ani špatná; je pouze na mě, které dám přednost a za kterou budu bojovat. Modlím se za vytrvání a pomoc. Se zrajícím rokem se horší i mé psychické rozpoložení. Přibývá probrečených nocí "nad rozlitým mlékem". Poslední dva týdny roku daly slzním kanálkům zabrat a já ani nevím proč. Špatné myšlenky se valí bez pozvání. Je to přemítání dosavadního života, toho, co jsem zvládla a nezvládla, nejisté budoucnosti, vzpomínání, litování... Ráda bych smutnou notu vyměnila za veselejší nápěv, ale mollová tónina asi ještě na dlouho bude okupovat moje hlasivky...

Ironicky mé vnitřní rozpoložení není samo, které se hroutí. Česká společnost se pomalu blíží na dno, i když jiní tvrdí opak. Nejsme na sebe hrdí, nemáme se rádi, závidíme, kritizujeme, nadáváme, ubližujeme si. Utíkáme z naší krajiny, aniž bychom ji pomohli bránit. Trávíme si alkohol, volíme komunisty,socialisty, z volby hlavy státu máme grotesku. Řešení nehledáme, i když by se stačilo podívat po okolních státech, kde se tohle neděje a vzít si příklad. Chybami se sice člověk učí, ale zejména tak, že se je snaží napravovat. My jsme na to ještě bohužel nedošli.

Do roku 2013 si přejeme štěstí a úspěchy, já přeji nám všem pevnou vůli ke všemu, co děláme, víru v to, že "jaký si to uděláš, takový to máš" a abychom nezapomněli, že vše, "co je důležité, je očím neviditelné".