Jak jsem psala v předchozím příspěvku, z domu jsem vyjížděla už 1.1. Dle instrukcí z UVIC nám škola začínala už 3.1., let i ubytování jsme si podle toho museli tedy přizpůsobit. Letěla jsem z Vídně na Nový rok v 7.45 ráno společností British Airways. Strach o kufr jsem měla už dva měsíce před odletem, ve Vídni u odbavení zavazadel jsem se tedy ještě několikrát paní ptala, kde si mám zavazadlo vyzvednout.. odpovědí mi bylo jasně sděleno, že až přímo ve Victorii. První přestup mě čekal v Londýně - Heathrow, kde jsem měla asi 3 hodiny času. Ty ovšem utekly rychle. Potkala jsem tam jednu Češku, která jela studovat do USA angličtinu, tak jsme si asi hodinu povídaly. Pak jsem asi dvacet minut kráčela k mé gate. Z Londýna letadlo společnosti Air Canada startovalo v 1 pm a čekalo mě cca 9 a půl hodin letu do Calgary. Cestu jsem si nicméně užila. V luxusnějším letadle jsem ještě neletěla a servis si taky nemůžu vynachválit. Jídlo nám podávali snad každou hodinu a buď jsem měla takovej hroznej hlad nebo jsem byla zblblá z těch změn času, ale mě to prostě všechno moc chutnalo. Dokonce nám dali i zrmzlinu! Během cesty jsem zkoukla několik filmů a seriálů a i když jsem se snažila usnout, nešlo to. Nejzajímavější bylo sledovat na mapce, kudy zrovna letíme. Méně příjemné pak bylo si představit, co když se zrovna teď zřítíme do Atlantiku. Sem tam jsme dostali solidní turbulence, ale nakonec to byla celkem sranda. Let jsem přežila a dokonce i zvládla vyplnit takový formulář ke vstupu na kanadské území. Jen jsem si debil spletla kolonku pro kanadské občany a suverénně tam začala vyplňovat, za kolik dolarů vezu v kufru dárky pro rodinu. Všechno jsem to pak úhledně zaškrtala, protože se mě ta kolonka samozřejmě netýkala. Rychle jsem do sebe ještě narvala řízek, co mi doma nabalili, protože jsem si na tom chytrým papíru přečetla, že nesmím s sebou mít žádné pokrmy z masa :D Před výstupem nás pak letuška informovala, že si všichni musíme vyzvednout kufry, i ti, co přestupují. V duchu jsem proklela paní z Vídně, že mě tak pěkně zmystifikovala, a vydala se k imigračním kontrolám.
U okýnka seděla postarší paní, která si jen ověřila pas, zeptala se, co tam jedu dělat, naštěstí neměla nic k mýmu poškrtanýmu formuláři z letadla a poslala mě dál. K mé obrovské úlevě mi po několika minutách přijel i kufr a pes, se kterým tam všechny kufry očichávala si ho naštěstí ani nevšim!
S vozíkem obloženým zavazadly jsem si vystála frontu u imigračního úředníka. Po těch několika hodinách bez spánku, koupelny, parfému a make-upu jsem vypadala, jak kdybych z ČR opravdu chtěla emigrovat. Posadila jsem se naproti průměrnému úředníkovi, jenž mě začal zpovídat (opět klasické otázky, co tam jedu dělat, na jak dlouho, kde budu bydlet..), pak si vyžádal i akceptační dopisy, zpáteční letenku i adresu rodiny, které jsem naštěstí měla u sebe. Nakonec mě čekala otázka, co vím o Viktorii. Doma jsem si o tom městě sice něco četla, ale první věc co mě napadla byla, že je to město studentů a důchodců. To jsem mu taky řekla, čímž jsem ho pobavila, jen přikývl, že mám pravdu a do pasu mi napsal, že můžu v Kanadě zůstat až do 30.6. (tedy plných 6 měsíců). S ohromnou úlevou a obrovským vozíkem na kufry jsem se vydala do útrob letiště. Tam se mi podařilo trošku zamotat, pomohl mi až nějaký postarší Američan čekající na dceru, který si mě všiml, jak bloudím. V Calgary mě opět čekaly cca 3 hodiny času, ale utekly superrychle a v 18:45 už jsem vzlítala do konečné destinace Victorie.
Na letišti mě u zavazadel čekala moje hostitelská rodina - Graham, Jen a Bahara. Musela jsem vypadat opravdu reprezentativně po víc než dvaceti hodinách letu, ale všechno bylo v pohodě a dokonce mi i hned pochválili angličtinu. Popadla jsem kufr, který díky Bohu dorazil v pohodě, a vydaly jsme se směrem k mému novému domovu, do centra Victorie.
No comments:
Post a Comment