Dneska jsem se konečně dokopala jsem přihodit zase nějaké jistě super zajímavé (kdo to číst nechce, nemusí;) počtení. Napadá mě, že bych měla popsat, kde bydlím a s kým vůbec bydlím. Takže, moje oficiální bydlisko ve Victorii je kousek od centra, na Richardson St, taková klidnější lokalita, nicméně s dobrou dostupností do města. S dostupností na UVIC už to tak slavné není, ale o tom se zmíním později v rámci extra článku „městská doprava ve Victorii“, který si určitě koleduje o zveřejnění.
Moji hostfamily tvoří hostfather Graham U., Jennifer U. a jejich dcera Bahara. Oběma hostparents je kolem šedesátky, ale jsou to nesmírně veselí a srandovní lidé. Graham pracuje jako právník pro Britskou Kolumbii, Jen je jako správná americká housewife doma. Bahara je stejně stará jak já, bohužel přes semestr není doma, protože studuje v Kolowně (město v BC východně od Victorie). Ve skutečnosti to ani tak není jejich dcera, Jen a Graham si ji adoptovala, když jí byl asi rok, z Rumunska. Ne že by byla sirotek, ale asi si dokážete představit tu bídu na rumunském venkově na začátku 90. let (těsně po pádu komunismu), její matka se o ni nemohla postarat. Naštěstí se objevili náhradní rodiče až z Kanady, pro které byla adopce dítěte z Rumunska nejjednodušší, a doslova vysvobodili malé cigánské dítě z života v chudobě, který by ji čekal. Dalšími obyvateli domu jsou tři američtí kokršpanělé – nejstarší Zoe, devítiletý Zac a nejmladší asi desetiměsíční Jilly (ten černý pes, se kterým chodím na procházky – mám pár fotek na fb. Pozn.: občas trnu strachy, aby se jí něco nestalo, protože pes za tisíc dolarů je hold pes za tisíc dolarů!).
Bohužel – no asi bych takhle začínat neměla, ale co už – nejsem jediným studentem, kterému tato rodina hostuje. Žije tu ještě Baryl z Číny. Nejdřív to vypadalo v pohodě, ale postupně nás všechny začíná celkem iritovat.. Jasně, je to naprosto jiná kultura, ale pokud ani ve 23 letech si člověk neuvědomí, že mlaskat u jídla nebo mluvit s plnou pusou se tady prostě považuje za rude, tak by vás to taky vytáčelo. Těch věcí je víc, to že už pomale začínáme schovávat jídlo z dohledu, abych si taky občas mohla vzít oběd a ne jen přijít k ledničce a zjistit, že je všechno zase „gone“ by bylo to nejmenší. Hold kulturní barbarství v praxi. Já kdybych měla jet studovat do Číny čínštinu na dva, tři roky, tak bych si pravděpodobně o té kultuře něco zjistila, aby mi po příjezdu nemuselo být trapně.
Jinak si nemůžu stěžovat, o takové hostfamily se mi ani nesnilo. Dokonale si s nimi rozumím, po večeři si často povídáme i několik hodin.. já jim povídám o Česku, o Havlovi, o komunistech…občas jsem až překvapená, kolik toho o nás vědí. Ale úplně mám nejradši ty večery, kdy si navzájem pouštíme písničky z youtube, takový ty evergreeny jako Beatles, Simon and Garfunkel, Queen, Johnnyho Cashe a různou klasiku… Sedíme u počítače třeba 4 hodiny a pouštíme se ty starý hity, zpíváme a zjišťujeme, kolik toho známe J
Náš dům není moc velký. Dole je kuchyň, jídelna a dva obýváky. Nahoře mám pokoj já, Baryl a oni ložnici plus koupelna. Svůj pokoj mám ráda - v tak obrovský posteli jsem ještě nikdy nespala, mám dojem, že občas musím i trochu povyskočit, abych si na ni sedla, jak je vysoká. Mám tu i houpací židli a děsně pohodlný křeslo. Do něho se vždycky zavrtám s knížkou a hrnkem kávy nebo čaje a je mi fajn. Často si křeslo přisouvám hned k oknu a s nadějí, že začne krásně sněžit, čekám. Bohužel počasí tady je spíš jarní než lednové. Je to celkem vtipný, protože každý si vybaví Kanada = hodně sněhu = mráz. To ale není případ Vancouver Islandu a Victorie. Tady je zima spíš deštivá s teplotami kolem 2°C, což není nic pro mě. Jsem totiž sněhofil. Já prostě od mala potřebuju v zimě pravou zimu se sněhem. neznám nic lepšího než se uvelebit pěkně do tepla a pozorovat, jak je venku krásně mrazivo…
No comments:
Post a Comment